PROČ PÍŠU (už pátý) BLOG?
Letos je to již jedenáct let, co jsem začala psát svůj první blog, a musím říct, že i docela úspěšný. Asi jako většina tehdejších dvacetiletých “blogerek” jsem psala o módě, líčení a tak, znáte to :-)
Ani nevím, proč jsem tenkrát skončila, asi to nějak vyšumělo. Během následujících let jsem začala postupně psát další tři blogy - o cestování a vaření, o učení jazyků a o bytovém interiéru.
Úvodní fázi jsem si vždy strašně užila - tvoření webu, úprava fotek, vymýšlení názvu a loga… to jsem klidně pracovala i 10 hodin denně a nadšení nebralo konce. Ale pak vždycky přišel moment, kdy toto všechno bylo hotovo a já jsem měla tvořit obsah, abych taky mohla něco čtenářům nabídnout.
A tam to začalo skřípat. Ne, že bych nevěděla o čem psát - všechna témata, která jsem si zvolila, mě bavila a dlouho jsem se jim věnovala. Spíš jsem ztratila motivaci pokračovat. Roky jsem pak strávila hledáním toho SVÉHO TÉMATU a u každého nového blogu jsem si myslela, že už ho mám.
A proč by to tentokrát mělo být jiné?
Upřímně - nevím. A pokud to nezkusím, tak se to ani nedozvím. Ale něco je tentokrát jinak. Toto téma jsem nehledala, žádný blog jsem v blízké době neplánovala. Ono se to prostě stalo.
Jak si můžete přečíst v tomto článku, posledních pět měsíců jsem strávila “nuceně” na Bali. A co jsem celé dny dělala? Jako sebekritická a přehnaně náročná panna bych vám automaticky odpověděla “Nic!”
Druhým (a více shovívavým) dechem vám odpovím, že jsem ušla velký kus cesty. A nemyslím tím jen to, že jsem konečně našla čas na každodenní cvičení jógy nebo pravidelné meditace.
Jde spíše o to, co prožívám každý den. Už více než deset let bylo mým snem se odpoutat od klasického zaměstnání s pár dnů dovolené v roce a “žít život, ze kterého si nebudu muset brát dovolenou” ( s dovolením si vypůjčuji skvělý citát od Stáni Stiborové). Ale tak nějak jsem měla v podvědomí nastavené, že je to jen “sen”.
A tak se díky sledu několika událostí, které už teď nepovažuji za náhody, stalo, že tady každý den žiju svůj sen. Není to sice ještě úplně ono, protože vím, že se budu muset brzy vrátit domů a vyřešit si pár záležitostí ohledně práce a podobně. Je to vlastně taková ochutnávka nebo trailer k tomu, co teprve přijde. A já už vím, že to přijde a bude to pecka.
No a proto píšu blog. Chci se s vámi podělit o to, kam mě povedou další kroky, protože stejně jako před pěti měsíci ani teď nevím, co bude příští týden, natož tak za pár měsíců. Jak to se mnou vypadá zrovna dnes, můžete sledovat u mě na instagramu.
A taky vás chci inspirovat. Chci vám ukázat, že abyste změnili svůj život, nemusíte nutně někam odjet, ani nic podobně radikálního. Úplně stačí začít dělat malé a jemné krůčky, postupně je zařadit do vaší každodenní rutiny, a pak už jen naslouchat tichému hlásku ve vaší hlavě - ten přesně ví, kudy se právě teď potřebujete vydat.
V praxi jsem si tady totiž měla několikrát možnost vyzkoušet, jaké to je se doopravdy “odevzdat životu” a věřit, že to dobře dopadne. A taky jak chutná říct ukřičenému rozumu NE a tiše šeptající intuici ANO.
Lenka Bělašková
Je na cestě za vědomým a spokojeným bytím. Za 15 let má již hodný kus cesty za sebou a v zásobě řadu vychytávek. Inspiruje ostatní na jejich cestě - něžně, jemně, žensky.
Ukazuje, jak využít krystaly, meditace, pránické léčení, vlastní dech, intuici nebo i každodenní drobnosti k radostnějšímu prožívání.
Mimo to je stále na cestách - zamíří, kam ji intuice pošle. Kde se zrovna toulá, můžete zjistit na jejím instagramu.
Více o Lence a její cestě tady >>>